Můj příběh ...

Užívám si každou minutu

Dnes naše dcera spí celou noc a ráno vstává s úsměvem. Nikdo nevolá po dvaceti minutách: „Mami, tati… škrabkej“. Pro většinu rodičů úplně běžná věc. Pro nás něco, co jsme si několik let zažívali jen zřídka. Na její kůži se dnes netvoří nová ložiska ekzému. A já si užívám každou obyčejnou minutu, která pro mě kdysi vůbec nebyla obyčejná. Protože ne vždy to bylo růžové. Spíš krvavé.

Peklo na Zemi

Když bylo naší dceři asi rok a půl, objevil se atopický ekzém. A začal náš několikaletý kolotoč. Hledali jsme, zkoušeli, doufali. Mastičky, čaje, tinktury, homeopatika, různé přístupy, doporučení odborníků… Když se něco na chvíli zlepšilo, přišly další ložiska. A pak byly ty nekonečné noci. Seděla jsem u její postýlky, byly dvě ráno, pak tři, pak čtyři. „Mami… škrabkej…“ Každých dvacet minut. Její kůže byla rozškrábaná do krve, ona plakala, my byli vyčerpaní a já měla v hlavě jedinou otázku: Jak jí mám pomoct?

A tak jsem začala hledat

Když jsem cítila, že se pořád točíme v kruhu, řekla jsem si, že musím pochopit víc. Začala jsem studovat – po nocích, po kousíčkách. Hledala jsem informace o lidském těle, imunitě, výživě, životním stylu a o tom, jak jednotlivé věci spolu mohou souviset. Zpočátku to byly jen střípky, ale postupně začaly zapadat. Pochopila jsem, že nechci celý život jen zkoušet, co zabere. Chtěla jsem rozumět souvislostem.

Začala jsem si také mnohem víc uvědomovat význam péče o tělo a jeho přirozené obranné mechanismy. Věnovat pozornost tomu, jak žijeme – stravě, pohybu, spánku, odpočinku i každodenním návykům. Péče o zdraví pro mě dnes znamená vnímat své tělo průběžně, ne až ve chvíli, kdy nás donutí zastavit.

Jedna zkušenost změnila můj život

Postupně jsme našli cestu, která nám v té době dávala smysl, a u naší dcery jsme pozorovali velkou změnu. Ekzém se začal vytrácet a přišel den, kdy byla její kůže čistá. Zůstala jen jakoby hrubá a to se zlepšilo první návštěvou moře. Pamatuji si ten pocit dodnes – úlevu, radost a vděčnost. A také myšlenku: Jestli nám naše zkušenost může být k něčemu, nemůžu si ji nechat jen pro sebe.

Dnes už se dívám na zdraví jinak

Moje cesta tím ale neskončila. Čím více se učím a pracuji s lidmi, tím víc chápu, že každé tělo má svůj vlastní příběh. Proto dnes nechci lidem jen říkat, co mají dělat. Chci se nejdříve ptát, hledat souvislosti a tam, kde to dává smysl, podívat se také na konkrétní informace o těle – například prostřednictvím domácího měření z kapky krve. Protože je rozdíl mezi hádat a vědět, kde právě začínáme.

Dnes mě nejvíc naplňuje pomáhat lidem hledat jejich vlastní cestu. Vím, jaké to je být unavená, zoufalá a nevědět, co ještě vyzkoušet. Vím, jaké to je mít strach o své dítě. Ale také vím, jak krásný pocit je, když se věci začnou měnit.

Nejsem tu proto, abych vám slibovala zázraky. Jsem tu proto, abych vám pomohla lépe se zorientovat, hledat souvislosti a najít cestu, která dává smysl právě vám. Protože jsem ji sama hledala.

A možná právě teď stojíte na podobném místě jako kdysi já. Nevíte přesně, co dál. Tak možná začněte jedinou otázkou:

„Co mi moje tělo vlastně říká?“

A já budu moc ráda, když vám na té cestě budu moct být průvodcem.

Lenka Kepičová
Společně Ke Zdraví 🙂